„Podívej se na mě,“ řekl Imám Khalil arabsky. „Prosím.“
Vzal chlapce za ramena v otcovském gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tváří v tvář. „Podívej se na mě,“ řekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemná žádost.
Omar měl problém dívat se Khalilovi přímo do očí. Namísto toho se mu díval na bradu, na jeho zastřižený černý plnovous pečlivě oholený pod krkem. Díval se na klopy jeho tmavě hnědého obleku, v žádném případě drahého, ale přesto luxusnějšího než veškeré oblečení, které Omar kdy nosil. Postarší muž příjemně voněl a mluvil s chlapcem jako se sobě rovným, s respektem větším, než jaký mu kdy kdo projevil. Ze všech těchto důvodů se Omar nedokázal přimět pohlédnout Khalilovi do očí.
„Omare, víš, kdo je to mučedník?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasný, avšak ne hlasitý. Chlapec ho nikdy neslyšel křičet.
Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imáme Khalile.“
„Mučedník je jistý druh hrdiny. Ale je víc než to; je hrdinou, který se úplně oddá dané věci. Mučedníka si pamatují. Mučedníka oslavují. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navždy milovat. A víš proč?“
Omar mírně přikývl, ale nepromluvil. Věřil v Imámovo učení, držel se ho jako záchranného lana, teď ještě dokonce víc, když v bombovém útoku zemřela jeho rodina. Dokonce i poté, co byl disidenty donucen opustit Sýrii. Měl však problém uvěřit tomu, co mu Imám Khalil teprve před pár dny sdělil.
„Jsi požehnaný,“ řekl Khalil. „Podívej se na mě, Omare.“ S nemalým těžkostmi Omar vzhlédl a jeho pohled našel Khalilovy hnědé oči, měkké a přátelské, ale svým způsobem intenzivní. „Ty jsi Mahdi, poslední z Imámů. Spasitel, který tento svět očistí od hříchu. Jsi zachránce, Omare. Rozumíš?“
„Ano, Imáme.“
„A věříš tomu, Omare?“
Chlapec si nebyl úplně jistý, jestli ano. Necítil se výjimečně, ani důležitě, ani požehnaný Alláhem, ale přesto odpověděl: „Ano, Imáme. Věřím tomu.“
„Alláh ke mně promluvil,“ řekl Khalil měkce, „a řekl mi, co musíme udělat. Pamatuješ si, co máš udělat?“
Omar přikývl. Jeho mise byla vcelku jednoduchá, ačkoliv Khalil se ujistil, aby chlapec neměl nejmenší pochybnosti o tom, co to znamená pro něj.
„Dobře. Dobře.“ Khalil se zeširoka usmál. Jeho zuby byly dokonale bílé a pod jasným svitem slunce zářily. „Než se rozejdeme, Omare, prokážeš mi tu čest a pomodlíš se se mnou?“
Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla teplá a hladká. Imám zavřel oči a jeho rty se začaly pohybovat tichými slovy.
„Imáme?“ řekl Omar téměř šeptem. „Neměli bychom se otočit k Mekce?“
Khalil se znovu široce usmál. „Dnes ne, Omare. Náš pravý a jediný Bůh mi dal své svolení; dnes mohu stát tváří k tobě.“
Oba tam chvíli jen stáli a tiše se modlili, otočení čelem k sobě. Omar cítil, jak mu na obličej dopadají teplé sluneční paprsky a na tichou minutu, která následovala, si pomyslel, že něco ucítil, jako by ho po tváři hladily neviditelné prsty samotného Boha.
Khalil byl v polokleku a oba stáli ve stínu malého bílého letadla. Dovnitř se vešli jen čtyři lidé a nad křídly mělo vrtule. Omar takhle blízko letadla ještě nikdy nebyl – a tohle letělo z Řecka do Španělska, což bylo také vůbec poprvé, co Omar v nějakém letadle seděl.
„Děkuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevření. „Nyní musím jít, stejně jako ty. Alláh tě doprovázej, Omare, mír s Ním a mír s tebou.“ Starší muž se na něj ještě jednou usmál a pak se otočil a nastoupil po krátké rampě do letadla.
Motory se nejdřív se skučením nastartovaly a pak přešly v hlasitý řev. Omar o pár kroků ustoupil a letadlo se rozjelo po malé ranveji. Sledoval ho, jak nabírá rychlost, rychleji a rychleji, až se zvedlo do vzduchu a nakonec úplně zmizelo.
Když Omar osaměl, vzhlédl a užíval si paprsky dopadající na jeho obličej. Bylo teplo, tepleji, než obvykle v tomto ročním období bývá. Pak se vydal na šest a půl kilometru dlouhou pěší túru, která ho zavede do Barcelony. Cestou si sáhl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem maličké skleněné ampule.
Omar si nemohl pomoct a přemýšlel, proč za ním Alláh nepřišel sám. Namísto toho byla Jeho zpráva předána prostřednictvím Imáma. Věřil bych tomu? pomyslel si Omar. Nebo bych si myslel, že se mi to jenom zdá? Imám Khalil byl zbožný a moudrý a dokázal rozpoznat znamení, když se nějaké naskytlo. Omar byl mladičký, naivní kluk, kterému bylo teprve šestnáct let a který toho o světě věděl pramálo, obzvlášť pak o západně. Možná, že nebyl hoden slyšet hlas Boha.
Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurových bankovek. „Dej si na čas,“ řekl mu starý muž. „Kup si něco dobrého k jídlu. Zasloužíš si to.“
Omar neuměl španělsky a znal jen pár základních frází v angličtině. Mimo to neměl hlad, takže místo toho, aby se šel po příchodu do města najíst, našel si lavičku s výhledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad tím, proč ze všech míst zrovna tady.
Měj víru, řekl by mu Imám Khalil. Omar se rozhodl, že ji mít bude.
Vlevo od něj stál hotel Barceló Raval, zvláštní, kruhovitá, fialovými a červenými světly zkrášlená budova, z jejíchž dveří vycházeli lidé v elegantních šatech a jiní zase vcházeli. Neznal ho jménem; věděl jen, že vypadá jako vábnička, ke které jsou zámožní hříšníci přitahováni jako můry k plameni. Sedět před ním mu dodávalo sílu a posilovalo jeho víru, aby byl schopný udělat to, co bylo nevyhnutelné.
Omar opatrně vyjmul skleněnou ampulku z kapsy. Nevypadala, že by uvnitř ní něco bylo, nebo to něco bylo neviditelného jako vzduch nebo plyn. Ale na tom nezáleželo. Věděl moc dobře, co s tím má udělat. První krok už splnil: došel do města. Druhý krok provedl na lavičce ve stínu hotelu Raval.
Stiskl kuželovitou skleněnou špičku ampulky mezi dvěma prsty a úsporným, avšak hbitým pohybem ji vytrhl.
Do prstu se mu zabodl malinkatý střípek skla. Sledoval, jak se začíná formovat kapka krve a odolával nutkání strčit si prst do pusy. Namísto toho udělal, co mu řekli – přiložil si zkumavku k nosu a zhluboka se nadechl.
Jen, co to udělal, se mu žaludek stáhl panikou. Khalil mu neřekl žádné podrobnosti o tom, co by měl po tomhle kroku čekat. Jen mu řekl, aby chvíli počkal, takže přesně to udělal a snažil se při tom zůstat v klidu. Sledoval, jak do hotelu přicházejí lidé, jak další odcházejí, každý z nich v okázalém, ostentativním oděvu. Byl si víc než vědom svého skromného odění; svého obnošeného svetru, flekatých tváří, vlasů, které byly příliš dlouhé a neupravené. Připomněl si, že marnivost je hřích.
Omar seděl a čekal, že se něco stane, že ucítí, jak si nějaká neznámá síla razí cestu jeho tělem, ať už „to“ bylo cokoliv.
Necítil nic. Žádný rozdíl.
Uplynula celá hodina, takže nakonec vstal z lavičky a vydal se procházkovým tempem na severozápad, pryč od fialového, válcovitého hotelu a dál směrem k centru města. Sešel po schodech dolů do první stanice metra, na kterou narazil. Španělsky číst nedokázal, ale nepotřeboval vědět, kam jede.
Za eura, která mu dal Khalil, si koupil lístek a pak stál nehnutě na platformě a čekal, než přijedou vozy. Stále necítil žádný rozdíl. Možná, že špatně odhadl charakter téhle zásilky. Přesto musel udělat ještě jednu věc.
Dveře se se zahučením otevřely a on vstoupil dovnitř spolu s davem, který se na něj tiskl ze všech stran. Ve voze metra bylo narváno; všechna sedadla byla obsazená, takže se Omar postavil a chytil se jedné ze železných tyčí, které vedly paralelně s délkou vozu těsně nad hlavou.
Jeho poslední instrukce byla ze všech nejjednodušší, ačkoliv ho nejvíc mátla. Khalil mu řekl, aby nasedl na metro a „jezdil, dokud bude moct“. To bylo všechno.
Celou dobu si Omar nebyl jistý, co tím myslel. Ale když mu na čele začal vyrážet pot, jeho teplota začala stoupat a žaludek začal být jako na vodě, začínal mít podezření.
Jak čas plynul, vlak se kolíbal a svištěl po kolejích, jeho symptomy se začaly zhoršovat. Cítil se, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Vůz s trhnutím zastavil na další stanici a když začali nastupovat a vystupovat další lidé, Omar začal na sucho dávit. Cestující se od něj znechuceně vzdálili.
Měl pocit, jako by měl žaludek zasukovaný v bolestivém uzlu. Na půl cesty k další stanici si zakašlal do dlaně. Když ji odtáhl od úst, jeho roztřesené prsty byly vlhké tmavou, lepkavou krví.
Žena, která stála hned vedle něj, si toho všimla. Ostře na něj začala něco chrlit španělsky. Mluvila rychle, oči rozšířené šokem. Ukázala na dveře a drmolila dál. Její hlas se jako by vzdálil, když Omarovi v uších začalo pískat, ale odhadoval, že se dožadovala, aby urychleně vystoupil z vozu.
Když se dveře znovu se zahučením otevřely, Omar vyklopýtal ven a málem na platformě upadl.
Vzduch. Potřeboval na vzduch.
Alláhu, ochraňuj mě, pomyslel si zoufale, když se potácel směrem ke schodům, které vedly nahoru na ulici. Vidění se mu rozostřilo přes slzy, které se mu mimoděk začaly sbíhat v očích.
Všechny jeho vnitřnosti bolestně naříkaly, prsty měl lepkavé od krve. V tu chvíli Omar pochopil svou roli jako Mahdi. Musel na tento svět přinést záhubu – a začít měl nápravou svých vlastních hříchů.
„¡Perdón!“
Marta Medellín si nevěřícně odfrkla, když do ní ten mladík bezohledně vrazil. Vypadal, že jsou mu všichni na ulici více méně ukradení. Když se blížil, v očích mrtvý výraz a sotva se šinul, jeho levé rameno pokleslo a narazilo do jejího. Jen na to španělsky odsekla: „Já se omlouvám!“. Přesto jí však nevěnoval žádnou pozornost a pokračoval dál.
Marta sama vychovávala dva syny, takže jí nebylo cizí vypořádávat se s hrubým chováním. Podle toho, jak se ten kluk motal, to vypadalo, jako by byl opilý, a přesto vypadal sotva na osmnáct! Hanba, pomyslela si.
Obyčejně by se nějakým obhroublým mladíkem nezabývala – nezasloužil si její pozornost, když do ní takhle vrazil a ani se neomluvil – ale pak ho uslyšela zakašlat; byl to hluboký, z hrudi vycházející bublavý kašel, který si vzhledem k její pracovní pozici okamžitě získal její pozornost.